Před Krjaži zůstáváme ještě státi na louce. Již načíná noc. Asi po 2 hodinách opouštíme senové kupy a odcházíme na staničku Krjaž. Pozdě v noci přijel bronevik s ruskou posádkou a my odcházíme k Samaře.
Okolo 2. hodiny ráno docházíme ke strážnímu domku, odkudž vystavují se zástavy na silnici vedoucí k Lopatinu. Jsou brzy staženy a odcházíme do Samary přes most, na kterém stojí ještě mnoho ešalonů. Zde chovají se k nám přezíravě, na nádraží chaos, bezhlavost. Mnoho vlaků čeká ještě na odpravení.
Unaveni, hladoví a nevyspalí odpočíváme trochu na tvrdé dlažbě peronu a potom vlakem 11. pluku odjíždíme do Smyšlaevky, odkud pak pěšky na stanici Kiněl, kde stojí náš vlak.
Nejdeme společně pouze po hloučkách táhneme se podél trati, na které stojí vlak za vlakem. Druhá kolej je volná. Většinou stojí zde vlaky samých štábů a různých úřadů s nápadně velkým počtem mužstva, jakož i s vojskem. Ruským vojákům, kteří jdou do zadu, odbírají pušky. Nás si nikdo nevšímá. Co tu bylo obránců Samary a ti všichni na obranu nepřiložili ani prst, starali se o to, aby se svojí paničkou "i mučestvo" vyvezli. Když jsme šli kolem nich, hrozně se "divili", že jsme Samaru neubránili.
A u nás bolest v hrudi! Jak jsme se na ruském národě zklamali. Neuznává naši práci, nechce přiložiti sám ruku k dílu k vybudování nového lepšího Ruska, v kterém by mohl volně svobodně žíti.
Bolí nás to a s hlavou svěšenou zasmušilí vracíme se do svých teplušek. Což naše oběti marny? To, co jsme vydobyli, nedovedou si sami uchrániti a nebýti nás, již o mnoho dříve by všechno ztratili.
Jak nezištně jsme chtěli Rusku pomoci. Vše ponechali na nás, veškeru tíhu. Nechtějí přinésti obětí k šťastnějšímu svému bytí? Či myslí, že my sami vše zmůžem a oni budou užívat ovoce naší práce.
Tak a podobně se usuzovalo. Měli jsme zlost na celý svět, na Rusko i na "sojuzníky", na naše politické vedoucí v Rusku i na nás samé.
106