Tak jsme již na lodi. Po dlouhé cestě ulicemi jsme unaveni. První rota celá bílá od nakládání mouky, která se granichy vytahuje. Odpoledne pracujeme i my, nejdříve zavazadla nosíme, vykládáme smetčaka a baraže, které přivezli z ruského ostrova, vyprazdňujeme vagony, jejichž obsah se přestěhuje do útrob lodi. Při práci nám bylo teplo, jak jsme však před večerem přestali, třásla námi zima. V noci notně zabaleni, třásli jsme se zimou a nespali jsme. Jak pro tu zimu, které tak brzy ujedeme, tak i pro limit při nakládání. Spadla traversa, spíme na přídi lodi.
Úterý. Dokončuje se nakládání. O druhé hodině přišel generál Čeček a řekl několik slov na rozloučenou a vybídl k práci doma. Je citelný mráz a dosti silný vítr. Přesto setrváváme na palubě, abychom viděli, jak loď opouští břehy. Do večera stále je vidět břehy a přesto, že vlastně ani nevíme co je to moře, začíná se objevovat mořská nemoc.
Voda zde se černá, táhne se jako dehet a i mě začíná bolet hlava. Je jen málo obdivovatelů, kteří pozorují vlny, když se chodí pro oběd. Unikli jsme bouři.
K večeru vidíme v dáli břehy. Jsou to dva vysoké kopce. Všech se zmocňuje radostná nálada. Budeme brzy na pevnině. Kolem nás míjejí světla. Jsou to od plujících lodí. Po půlnoci přijíždíme na místo. Zůstáváme před přístavem a teprve ráno
175
[1] - od tohoto místa je deník psán těsnopisem; zde také končí doposud přísně dodržovaná korespondence 1:1 HTTP stránek se stránkami deníku.