děvčata v rajoně první čety. Zavinili to naši přímo či nepřímo. Obyvatelé odebrali střílejícím pušky a nechtěli je vydat. Postrojila se 3. rota a nastává konflikt. Sedláci jsou rozdrážděni a dlouho skrývající zlosti rádi by dali průchod. Ještě, že hoši se tak ovládali a nevšímali si nadávek. V noci jsme spávali s puškou u sebe, aby nám je ve spaní neodnesli, k čemuž se připravovali. Avšak báli se Čechů - neudělali nic.
Do Žitomsku vysláni ubytovatelé. Odchod jako na zavolanou. Aspoň pěkné vzpomínky na Titkov nebudou pokaženy žádnou bouří. Měli jsme "kvartýr nahnutý". Na "schodku" děvčatům dokonce zakázáno "gulat" s moskaly, na to prudký výstup s puškami přátelská pouta úplně přerval.
Ale přes všechny zákazy bylo pannám a hezkým "chozajkám" u srdce divně. V očích se jim třpytí slzy, jež jakoby nás volaly zpět: Nechoďte ještě! Nemohou věřiti, že odcházíme, nezapřely dobré svoje srdce, zapomínají že již tak dlouho "kárnynký chlopci" je "otravují". I mnozí hospodáři, co jsme jim byli "solí v očích" loučí se s námi s pohnutím.
Tak končí idylla titkovská, kde se žilo nejbezstarostněji. Kolik v ní bylo dobrých mateřských srdcí, kolik starostí, lásky a něhy věnovaly chozajky svým novým přírustkům v rodině. V mnohých rodinách žil mnohý jak hospodář a není divu, když každý se obracel zpět, hledal svou chatu, kde prožil tolik radostných chvil. Rozloučili jsme se s tušením, že ji vidíme naposled.
25
[1] - roku 1918