Celý náš pluk seřazuje se na louce. Po prvé, co jsme tak pohromadě. Bylo nás přece jen málo a tolik se od nás očekávalo. Plukovník Trojanov, velitel brigády, se s námi chladně loučil.
Nechtěli jsme věřiti zprávám přicházejícím z fronty o úplném rozvalu mohutné armády. A tuto obrovskou massu, v kterou jsme tolik doufali, měla spasiti hrstka Čechoslováků. Cítili jsme, že se na nás řítí nemilosrdné okolnosti, které nás chtějí rozdrtit.
Každodenně jsme vycházeli na blízké kopce a pozorovali záblesky rvoucích se střel, naslouchali dunivým zvukům děl. Kéž by ruská armáda zůstala slavnou - vítěznou! Často přilétaly německé aeroplany, po kterých jsme odkrývali palbu. Měly zálusk na pozorovací balony, nad kterými kroužívaly jak krvežízniví dravci.
Odcházíme z Bohdanovky do Cecory (asi 15 verst). [2] Na cestě potkáváme hloučky rozmetané po všech cestách prchajících vojínů, přeplněné povozky s hubenými koňmi i obyvatelstvo, mezi nimi kněz s chmurnou tváří, s bolestnou výčitkou hledící na šedé vojíny - rusofil. Počátek srdce drásajícího dramatu.
Stavíme stany, poněvadž Rusové vesnici nevyprázdnili. Měli tak učiniti do našeho příchodu. Přivezli 3 ubité ruské důstojníky. Rusové se rozčilovali: "Dovolno krovi, začem vojevat, nada domoj." [3] Po nás dívali se nepřátelským pohledem.
V noci probudil nás rachot prudkého dělostřeleckého boje. Snad přece proženou "piklhaubny", snad se přece vzpamatovali. Na mysl nepřipadalo, že to bude obráceně.
Po poledni odcházíme. (Do Ušany?) "Nabluďáky" hoří. Začíná pršet. Vesnice již prázdná - opuštěná. Měníme směr k Bohdanovce. Již tma, která zhoustla v pravou tmu egyptskou. V procházejících vesnicích živo. Ruské vozatajstvo o překot zapřahá za jaderných nadávek. Krutá skutečnost, prsa jak by kdosi svíral. Smutně, bez obvyklých zpěvů, jdeme zpět. Vítězství u Zborova marné? Jaký to chaos dojmů víří v mysli, jaká to tísnivá nejistota naplňuje nitro.
Před půlnoci za úplné tmy docházíme do Bohdanovky, do toho lesa, do kterého s takovými nadějemi jsme vstupovali. Někteří odešli do známé nám stodoly. Většina uléhala na mokrou, blátivou zemi. Nespalo se dlouho, déšť probudil a pak musíme jíti, Němec nedaleko.
Přicházíme do Ostašovců. Zde rozložíme se na hřbitově. Dostáváme konservy, náboje a kdo umí zacházet s bombami (při krátkém výcviku v Bobrujsku k tomu nedošlo), má si vzíti bomby. Jsou to anglické oválné.
2
[1] - roku 1917
[2] - až do r. 1918 platí 1 versta = 1067 m
[3] - v originále psáno azbukou