Ruská legie, počtem, činností i dějinným významem největší, vznikla hned na počátku války z podnětu a práce čsl. kolonií v Rusku. Hlavním organisátorem byl L. Tuček. Základem legie stal se dobrovolnický útvar "Česká Družina" (pěší prapor o 4. rotách), který se formoval od 28. srp. 1914 v Kyjevě. Dne 11. říj. byl vysvěcen prapor a 22. říj. odjela již Č. D. na haličskou frontu, kde byla určena k výzvědné službě u 3. ruské armády. Tato družina byla ovšem jen prvním krokem ke zřízení vojska, které se mělo vytvořiti z bývalých rak.-uher. vojáků čsl. národnosti, zajatých Rusy. Nábor dobrovolníků ze zajatců, povolený v pros. 1914 nejvyš. rus. velitelstvím aspoň v omezené míře pro frontový úsek 3. armády u Tarnova, rozmnožil Č. D. poč. roku 1915 o 250 revolučních vojáků z vlasti (novodružiníci).
Další vzrůst Č. D., pokud se týkal živlu zajateckého, byl však již brzděn válečnými neúspěchy Rusů v Haliči, zejména velkým ústupem r. 1915. K tomu přistupovala těžkopádnost a neporozumění rus. úřadů, později i nepřízeň vlády. Zato však se podařilo vytvořiti v patnáctém roce v Č. D. nový prapor o 4. rotách z Čechoslováků, rus. stát. občanů, kteří sloužili, jako takoví, v rus. armádě. Dosáhnuvši druhého praporu, byla Č. D. 13. led. 1916 přejmenována na čsl. střelecký pluk. A poněvadž téhož roku vymohli ruští krajané (Svaz čsl. spolků na Rusi) aspoň částečný nábor v zajateckých táborech, byl povolen 17. dub. druhý střel. pluk. čímž vznikla čsl. střel. brigáda (velitel plk. Trojanov, býv. velitel Č. D. i 1. pluku). Oba pluky měly tehdy zatím jen po jednom praporu, další se stavěly teprve postupně z pochodových rot, odesílaných ze založní (náhradní) roty, zřízené v pol. r. 1915. Tato byla přeměněna koncem r. 1916 na náhradní prapor, koncem r. 1917 na pluk. Úkolem brigády zůstávala stále služba výzvědná, ve které se čsl. dobrovolníci znamenitě osvědčili, jak dříve v Haliči, v Karpatech a na Slovensku, tak později na Volyni, na Stochodě a Pripjati. Z větších akcí nutno uvésti aspoň jejich iniciativní spolupráci při přechodu některých čes. útvarů rak. armády do rus. zajetí, (zvláště 28. pražského pluku 3. dub. 1915 u slovenského Zborova), účast při Brusilovově ofensivě v dubnu 1916 a j. v. Služba jejich oceněna řadou vyznamenání a oficiel. pochval, dvakráte byla o ní zmínka i ve zprávě nejvyš. velitelství (2. ún. 16. rozvědka prap. J. Syrového na Pripjati, 27. břez. 17. rozvědka prap. R. Medka u Břežan).
Otázka zřízení vojska byla od r. 1915 předním úkolem polit. vůdců čsl. akce na Rusi. Vedle Svazu (dr. Vondrák) pracovali o to také mjr. Štefánik, posl. Dürich, gen. Červinka a j. Přihlášek ze zajateckých táborů bylo tolik, že část dobrovolníků vstoupila i do armády srbské, určené pro boje s Bulhary v Dobrudže. Později v r. 1917 a 1918 byly dva transporty čsl. dobrov. z Ruska dopraveny do Francie (vel. por. Husák a pplk. Gibiš). Dne 10. čce 1916 podařilo se sice dosáhnouti zásadního carova souhlasu k vytvoření vojska ze zajatců, ale praktické důsledky se neobjevovaly. Až 15. břez. 1917 došlo aspoň k rozšíření brigády o nový pluk třetí. Po únorové revoluci byl sice projekt vojska 6. dub. 1917 schválen, ale ani revol. vláda neměla pro čsl. odboj žádoucího porozumění. Teprve ofensiva r. 1917 přinesla po této stránce významný obrat. Čsl. brigáda, čítající tehdy na frontě as 3500 mužů, přihlásila se dobrovolně k útoku mezi t. zv. jednotky úderné, a slavně zvítězila 2. čce 1917 u Zborova ve vých. Haliči. Když pak hned nato vinou demoralisovaných rus. vojsk slibná ofensiva ztroskotala, vyznamenala se brigáda opět v řadě ústupových bojů mezi Zborovem a Tarnopolem (20. čce u Volosivky, 21. čce u Domamoryče a 24. čce u V. Hájů). Po Zborovu převzal velení brigády pplk. Mamontov. Zásluhy čsl. vojáků byly oceněny zvláště při Masarykově úsilí o zřízení vojska. Nábor v zajateckých táborech dal na 30000 nových dobrovolníků, z nichž doplněna jednak stará brigáda na divisi, nazvanou husitskou (pěš. pluk Husův, Jiřího z Poděbrad, Žižkův a Prokopa Vel.), a zároveň postavena gen. Červinkou divise druhá (pěš. pluk Pražský T. G. Masaryka, Hanácký, Tatranský a Slezský). Kromě těchto pěších pluků formováno i dělostřelectvo (1. dělostř. brigáda Žižkova a 2. děl. brigáda), útvary technické, záložní (t. j. náhradní) brigáda a posléze zač. r. 1918 úderný prapor. Tak povstal čsl. armádní sbor, zřízený 9. říj. 1917 (velitel gen. Šokorov), který představoval hlavní a nejpočetnější složku budoucí samostatné čsl. armády ve státech dohodových. Byl sice podřízen vrchnímu velitelství ruskému, také velící řečí stanovena ruština, ale v určitých případech povoleno již velení české, disciplinární řád zaveden francouzský. Politicky podléhal čsl. Nár. radě, která přidělila do jeho štábu jako komisaře P. Maxu. V ruském Hlavním stanu byl zastoupen J. Klecandou, tajemníkem Odbočky čsl. Nár. rady v Rusku (OČSNR). Tím bylo určeno zcela výjimečné postavení čsl. armádního sboru a další vývoj revolučních poměrů ruských přivodil pak fakticky jeho úplné osamostatnění. Prof. Masaryk, který osobně řídil tehdy v čele OČSNR čsl. akci na Rusi, postaral se též, aby nový arm. sbor mohl přejíti po zhroucení rus. fronty na fr. bojiště. Dne 7. ún. 1918 prohlásil jej za část autonomní čsl. armády ve Francii a o měsíc později odjel sám z Ruska, aby pracoval pro čsl. odboj v Americe a v Evropě. Poněvadž Ukrajina uzavřela 9. ún. separát. mír s ústř. mocnostmi, jal se čsl. arm. sbor koncem února ustupovati z ukraj. území, chtěje odjeti přes Rusko a Sibiř do Vladivostoku a odtud do Francie.
Ústup z Ukrajiny dál se již částečně pod náporem Němců, kteří využili nabídky ukraj. protibolševické vlády a okupovali postupně celou Ukrajinu. Proto došlo na několika místech k ariergardním bojům s Němci (srážka 25. ún. u Korostyševa, 2. bř. u kyjevského mostu) zvláště pak u Bachmače (vých. od Kyjeva), kde několikadenní operací (8.-13. bř.) byl postup Němců zadržen a odchod čsl. arm. sboru z Ukrajiny tak zabezpečen.
Zatím však uzavřelo separátní mír s ústředními mocnostmi také sov. Rusko (Brest-Litevsk 3. bř. 1918) a čsl. transport přes rus. území na nové protiněmecké bojiště se stal proto z mezinár. hlediska problémem velmi obtížným. Moskevská vláda, po určitém kolísání, projezd čsl. vojska za cenu částečného odzbrojení v Penze sice povolila, ale do Vladivostoku se dostala jen asi třetina transportu. Ostatní vlaky uvízly na stanicích želez. linie od střed. Ruska po Irkutsk a musily si již další cestu k moři klestiti zbraní. Německý vliv, agitační intriky čsl. komunistů, provokace něm.-maď. vojáků a polit. krátkozrakost i neloyálnost sovětů vykonaly své dílo. Sovětská vláda, podezírajíc hned na počátku čsl. vojsko neprávem z úmyslu kontrarevolučních a nedůvěřujíc Dohodě, využila místního konfliktu čsl. vojáků se sovětem v Čeljabinsku (14. a 17. květ.), aby se zbavila nepohodlného transportu. Koncem května rozkázala úplné odzbrojení a rozformování čsl. arm. sboru. Proti tomu usnesl se sjezd zástupců vojska 23. květ. v Čeljabinsku nevydati zbraní a dojeti do Vladivostoku "vlastním pořádkem". Vedení transportu převzal místo OČSNR výbor sjezdu (předs. B. Pavlů), jehož členové, pplk. Vojcechovský, kap. Gajda a por. Čeček byli jmenováni veliteli tří skupin vlaků. Gajda měl předvoj (trať Omsk-Irkutsk), Vojcechovský střed (Čeljabinsk-Omsk), Čeček zadní voj (Povolží).
K prvním srážkám, jimiž byla branná anabase zahájena, došlo 25. květ. Trojí přepadení čsl. vlaků rudou gardou (25. květ. u Marianovky, záp. od Omska, 26. květ. v Irkutsku, 27. květ. u Zlatoustu), provázeno současně aktivní obranou čsl. vojska, zejména na dráze sibiřské (25. květ. obsazen Mariinsk, 26. květ. Novonikolajevsk, 27. květ. Čeljabinsk). V násl. dnech rozpoutaly se již boje od rus. Penzy do sibiř. Nižněudinska (28. květ. obsazen Nižněudinsk, 29. květ. dobyta Penza, Miassk a Kansk, 31. květ. Petropavlovsk a j.). Penzská skupina, která se zmocnila 31. květ. mostu přes Volhu a šťastně odrazila útok na zadní voj 5. čna u Bezenčuku, rozhodla 4. čna ve velkém boji u Lipjag i osud Samary (dobyta 8. čna). Zatím urálská skupina zvítězila 2. čna u Miassku, 6. čna u Marianovky, 7. čna obsadila Omsk a 9. čna dosáhla u stanice Tatarské spojení se skupinou sibiřskou, postupující k Omsku od východu. V té době byla již obsazena také trať od Novonikolajevska po Mariinsk (boj 1. čna). V novém boji u Mariinska a současně u Kljukvenné (16. čna), zničena branná moc Krasnojarska a tím dosaženo 20. čna spojení s nejvýchodnější frontou u Nižněudinska, kde velel pplk. Ušakov. Současně opanována dráha altajská (15. čna Barnaul). Největší význam mělo však spojení skupiny Čečkovy se skup. Vojcechovského 6. čce na urálské stanici Minjaru. V první skupině po dobytí Samary obsazen 15. čna Stavropol, 23.-26. čna svedeny boje o Buzuluk, 3. čce u Čišem (pád Ufy), ve skupině druhé dobyt 10. čna Kyštym, 18. čna Trojick a 26. čna Zlatoust.
Po spojení u Minjaru nastala důležitá změna v cíli anabase. Rus. obyvatelstvo, využívajíc čsl. vítězství, provádělo postupně i politický převrat, čímž vznikaly nové rus. vlády, jako sibiřská (pův. v Novonikolajevsku, potom v Omsku), samarská, později též vladivostocká a jekatěrinburská, orientované opět na stranu bývalých váleč. spojenců a toužící obnoviti frontu proti bolševikům a Němcům. Za souhlasu Dohody vrací se proto čsl. vojsko opět k Volze, aby pomohlo rus. demokracii a bylo předvojem její nově formované armády i slibované pomoci států dohodových. Nová fronta budována za velení Čečkova tak, že dobyta nejprve Syzraň (10. čce) a Kuzněck (16. čce), na již. křídle Chvalinsk (14. čce), později osvobozen Volsk, na s. dobyt 22. čce Simbirsk, 7. srp. dokonce i vzdálená Kazaň. Současně bojováno na frontách vedlejších, na ufské (boj u Djurtjull 9. srp.), nikolajevské, bugulmské atd., a prováděna složitá operace proti centru sev. Urálu, Jekatěrinburku. Postupováno jak po drahách urálských (14. čce dobyt Njazepetrovsk, 21. čce Kuzino, 25. čce Jekatěrinburk), tak i po dráze spojující Jekatěrinburk s Omskem. Již 11. čna obsazena Išim, po řadě bojů na frontě šadrinské (30. čna dobyt Šadrinsk, 11. čce boj u Dalmatova) a tjumeňské (4. čce boj o Vagaj, 16.-18. čce na řece Pyšmě) padá Tjumeň a získáno tak brzy spojení s dobytým Jekatěrinburkem. Tento se stal střediskem čsl. polit. vedení, sídlem Odbočky Nár. rady proměněné na sjezdu voj. zástupců v Omsku (23. čce-4. srp.) v Zatímní čsl. vládu na Rusi. V čele její stál B. Pavlů, voj. odbor spravoval R. Medek. Tehdy bojovala již také skupina vladivostocká (gen. Diterichs), která obsadila 29. čna Vladivostok a nastoupila pochod ke spojení se skupinou Gajdovou. Po dobytí Nikolsk-Ussurijska 5. čce pokračuje v bojích na řece Ussuri (boj u Spasského 16. čce, u Kaulu 1. srp., u Krajevského 24. srp.), Vystřídána Japonci, koncentruje se na dráze mandžuské. S druhé strany probíjí si k ní cestu skupina Gajdova. Zlomivši odpor bolševiků na frontě nižněudinské (24.-26. čna) a u řeky Bělé (6. čce), obsazuje 11. čce Irkutsk. Během dalších 6 týdnů dobývá bajkalské dráhy až po Verchněudinsk (boje u Kultuku 14.-19. čce, Murina 6. až 7. srp., Tanchoje a Posolské 15.-19. srp.). Opanováním Bajkalu rozhodnut i osud Zabajkalí, 25. srp. padá Čita, 31. srp. dochází v Olovjanné na řece Ononu ke spojení obou uvedených skupin a tím již celého arm. sboru.
Poté všechny vlaky obracejí se na západ, na frontu k Volze a na Urál (velit. gen. J. Syrový), kde zatím po dřívějších úspěších nastal vážný obrat. Rus. vojsko většinou zklamalo, pomoc spojenců nepřišla a čsl. vojáci nemohli sami zadržeti stále rostoucí nápor nových a nových bolšev. sil. Urputné boje na frontě kazaňské, simbirské, nikolajevské, tagilské, permské a j. ukazovaly jasně převahu rudých, kteří z větší části převzali již také bojovou iniciativu a zatlačovali čsl.-ruskou frontu k obraně. Již v první polovině září nastává ústup od Volhy, 10. září opuštěna Kazaň, 12. září Simbirsk, 13. září Volsk, 4. říj. Syzraň, 8. říj. Samara atd. Zároveň likvidovány i některé fronty vedlejší, zvláště nikolajevská, kde bojováno se střídavým štěstím od druhé poloviny července do zač. října 1918 (20. srp. dobyt Nikolajevsk, boj u Gusichy 1. září, u Orlovky 8. září atd.). Postup rudých zadržován hlavně v okolí Buguruslanu a Belebeje na řece Iku. Na sev. Urále pokračovala však protibolševická ofensiva v celku úspěšně, zvláště když řadou bojů na různých místech fronty bylo postavení Jekatěrinburku zabezpečeno (zejm. boje u Pyšmy a Baltymu 8.-12. srp. a j. v.). Jelikož neúspěchy v Povolží zmizela naděje na spojení volžské fronty s protibolševickými silami na Donu, soustředil se protibolševický nápor hlavně proti Permi, jejímž dobytím otevírala se cesta ke spojení s vojskem Dohody v Archangělsku. Permská ofensiva, několikrát opakovaná ve směru na Kungur (boje u Sylvinského zavodu, Šalji, Šamar, Kordonu), Lysvu (boje u Utky, Kynu) a přes N. Tagil (8. září dobyt Něvjansk, 4. říj. N. Tagil) trvala téměř 5 měsíců. Přepětí sil, ústup v Povolží i rozhárané poměry v rus. zápolí vyvolaly však vnitřní krisi čsl. vojska, jejíž obětí stal se zejm. hrdinný velitel I. divise plk. Švec (25. říj.). Neúspěchů rus. demokratické vlády (direktoria), utvořené hl. úsilím čsl. politiků 24. září v Ufě, využily reakční živly rus. důstojníků a zavedly převratem 18. list. v Omsku diktaturu admirála Kolčaka. Ústup na povolžské frontě, jejíž velení převzal gen. Vojcechovský, zastavil se teprve po ztrátě Ufy (31. pros.) na Urále. Současně však získán velmi cenný úspěch na frontě severourálské (gen. Gajda) dobytím Permi (25. pros.). Při této operaci, vedené hlavně ruskými silami, účastnila se již jen část čsl. II. divise v útoku na Kungur.
Gen. Štefánik, který přijel koncem r. 1918 na Sibiř již jako čsl. ministr války, a seznal při inspekční cestě celkovou situaci na frontách, speciálně pak pokleslou náladu i nedostatky čsl. vojáků, nařídil, aby arm. sbor byl převeden z urál. bojiště na Sibiř a pověřen ochranou magistrály. Na frontě zůstala jen armáda ruská (bílá). Zároveň provedeny změny jak v politickém vedení čsl. vojska, tak i v jeho organisaci. Odbočka Nár. rady nahrazena příslušnými úřady republiky, polit. plnomocníkem stal se B. Pavlů, přednostou Voj. správy pplk. R. Medek. Prvý vystřídán koncem r. 1919 dr. V. Girsou, druhý F. V. Krejčím, vůdcem poselstva z vlasti. Vojsko, které od počátku anabase bylo odkázáno samo na sebe a musilo se starati též o zabezpečení a organisaci svého zápolí, vytvořilo vlastní voj. úřady, intendantstva, různé dílny, odb. školy, nemocnice a p. Rovněž propagaci čsl. akce na Rusi i kult. práci ve vojsku věnována velká péče (Informačně-osvětový odbor, dr. Kudela). Z novin nejdůležitější byl "Čsl. deník" (1. led. 1918-18. čce 1920). Vydána též řada čsl. i rus. publikací.
Arm. sbor zvětšený v r. 1918 o nové dobrovolníky, čítal poč. r. 1919 přes 50000 mužů. Ze záložních pluků byly vytvořeny dva pluky pěší, 9. (Havlíčkův) a 10. (Koziny-Sladkého), pak postaveny dva pluky nové 11. (Palackého) a 12. (Štefánikův). Tento soustřeďoval v sobě dobrovolníky slovenské. Kromě toho vznikly 2 pluky jezdecké, nové útvary dělostřelecké, technické a p.
Takto doplněný arm. sbor přejmenován 1. ún. 1919 na Čsl. vojsko na Rusi (vel. gen. Syrový), jež se skládalo ze 3 pěš. divisí (velitelé plukovníci Voženílek, Krejčí a Prchala). Každá divise měla 4 pluky pěší, dělostřel. brigádu, technickou (ženijní) rotu, nemocnici, zvěrolék. nemocnici a intendantstvo. Kromě toho rada formací a ústavů podřízena bezprostředně štábu vojska (záložní pluk, úderný prapor, 2 pluky jízdy, obrněný vlak "Orlík", dále pak speciální roty techn., arm. a týlové intendantstvo, nemocnice v zápolí, různé sklady, koňský zálož. dvůr atd.). Vrch. velitelem čsl. vojska byl fr. gen. M. Janin. Úkolem vojska r. 1919 byla ochrana magistrály i s odbočkami od Novonikolajevska do Irkutska, dále měst Omska a Tomska. Vnitřní krise v řadách vojáků pokračovala a vyvrcholila, když min. Štefánik zrušil voj. komitéty (revol. orgány demokrat. samosprávy, zavedené podle rus. vzoru) a zakázal II. voj. sjezd (akce irkutská v čnu 1919). Také rozhárané poměry v Sibiři tuto krisi podporovaly. Neschopností sib. státní správy i protikolčakovskou agitací rostla nespokojenost v zemi, projevující se zvláště v silném hnutí partisánů (později i nebolševického venkova), kteří nepřestávali napadati trať a ohrožovati celý kraj kolem magistrály. V květnu a červnu 1919 musily být proti nim organisovány i zvláštní výpravy čsl. vojska, zejména v gub. krasnojarské. Trvalé pacifikace se však nedosáhlo, zakrátko vypukla na různých místech Sibiře povstání nová (altajská gub. a j.). Neudržitelnost reakčního Kolčakova režimu, zahroceného i proti čsl. vojsku a jeho vedení, stávala se čím dále tím patrnější, zvláště když bílá armáda na frontě trpěla porážku za porážkou. Za takové situace ztrácela ovšem čsl. strážní služba na magistrále význam a proto byl připravován podle rozkazu vlády republiky postupný odjezd do Vladivostoku. Evakuace vojska, vnitřně již uklidněného, počala se na podzim r. 1919; v prosinci t. r. vyplul první voj. transport z Vladivostoku (1. pluk). Ostatní transporty se však značně zdržely, jednak nedostatkem lodí, jednak i velkými vojensko-technickými i politickými obtížemi, které bránily rychlé koncentraci čsl. vlaků na Dálný Východ. Nezadržitelný rozvrat bílé armády na frontě věstil spolu s novou rychle vzrůstající revolucí brzký pád Kolčakovy vlády a prohlášená čsl. neutralita stala se zvláště po vydání památného memoranda z 13. list. předmětem útoků krajní pravice i levice. Úklady atamana Semënova, který chtěl čsl. vlaky násilím zadržeti na Bajkale, byly znemožněny v bojích 9. led. 1920 na bajkalské dráze, a s rudou armádou ohrožující opět evakuaci zadního voje, uzavřeno 7. ún. 1920 příměří v Kujtunu (u Nižněudinska). Tak zabezpečen klidný odjezd ze Sibiře.
Repatriace rus. legie trvala až do 30. list. 1920. V 36 transportech, které pluly jednak kolem Asie a suezským průplavem, jednak přes Ameriku do Evropy, vyvezeno celkem 67750 osob, z toho 56459 vojáků. Úhrnné ztráty až do návratu do vlasti činí 4112 mužů. Maximum ztrát vykazuje 1. pluk (578), relat. nejvíce utrpěl úderný prapor (145).
Literatura: Šteidler, Čsl. hnutí na Rusi, 1921, Zborov, 1922, Naše vystoupení v Rusku 1918, 1923; Kudela, Prof. Masaryk a čsl. vojsko na Rusi, 1923; Skácel, Čsl. armáda v Rusku a Kolčak, 1926; Gen. Klecanda, Operace čsl. vojska na Rusi, 1921; Mašín, Česká družina, 1922; Klecanda, Zborov, 1927; J. Čermák, Boje pod Bachmačem, 1923; Kronika Za svobodu (V. Holeček) I.-IV. (1922-30); Kroniky pluků; Deník plk. Švece (V. vyd. 1929); Dürich, V českých službách, 1921; Gen. Červinka, Cestou našeho odboje, 1920, Trp, kozáče, budeš atamanem, 1929; Gajda, Moje paměti, 1920; Zuman, Osvobozenská legenda, 1922; Kratochvíl, Cesta revoluce, 2. vyd. 1928; K. Zmrhal, O samosprávu a demokracii v sib. armádě, 1923; II. sjezd čsl. vojska na Rusi, red. J. Řepka, 1928; F. V. Krejčí, U sibiřské armády, 1922; Janin, Moje účast na čsl. boji za svobodu, 1928; Dragomirěckij, Čechoslovaki v Rossiji, 1928; Gen. Chodorovič, Odbojové hnutí a čsl. vojsko v Rusku, 1928; Baerlein, The March of the seventy thousand, 1926.
184