podobě obořilo se svým dívčím hlasem na stojícího dobrov., když tento byl pronesl k ní slova: "Požalujsta teper na vremja nelza prochodit!" [1] Marně se snažil dobrovolec ji přesvědčiti, že je to opatření jen na čas, nechtěla nijak rozuměti, stále vytýkajíc, že jí to mělo býti včera ohlášeno! Když dobrov. konečně řekl své poslední slovo "nelza", tu nezbývalo domýšlivé dívce nic jiného než vrátiti se s kyselou tváří domů. Než nespokojila se, za chvíli přišla s otcem, ovšem již k druhému dobrovolci, avšak ani zde nepochodila. I tento neuznal její pochůzku za nutnou a tak byla přinucena i s otcem jíti zpět. (Ještě se tak pustila mladá, hezká, neboť srdce dobrovolcovo je měkké.)

Pravý opak této mladistvé zlostné dívce vznášející se jak pírko představovala tvář starší, velmi otylé dámy, těžce nesoucí své vypasené tělo a rozplývající se samou něžností a líčenou lichotivostí. Svými hledanými lichotivými slovy, obratně volenými pohyby tváře a hlavy chtějícími vyjádřiti tu největší laskavost ženskou, marně obrátila se na pevného, ohnivzdorného dobrovolce četaře H. Ten postřehl sice dobře její laskavě nastrojené tváře svůdné dívčiny, avšak to zůstalo u něho bez účinku. Za to pozorněji sledoval pohyby jejich rukou, ne tak už noh, neboť co se týče těchto, nebylo se mu čeho báti. Vždyť ubohé měly samy na sobě co nésti, objemné tučné bříško tvořící součástku jejího žírného těla. Uvědomiv si v tomto okamžiku, že každý tvor obdařen je přírodou podle své konstrukce svými zvláštními prostředky obranými, shledal náš dobrov. tyto v bystře se hýbajících rukách naši vzácné bytosti.

145

[1] - přepis z azbuky