Dosud stojíme na nádraží. Jsou pěkné mrazy. Chodí se do města do kaváren (Invalidovna a dr.) a večer do biografů. Je dost peněz u některých, dávají se voziti "izvozčiky". Pěkné občerstvení s příjemným pocitem studeného svěžího vzduchu šlehajícího v líce.
Dnes navštívil rotu chef její podplukovník Vašátko. Byli jsme seřazeni před "tepluškami". Podpl. hledal v rotě známé, kteří ho znali, dokud byl s nimi. Bylo jich již málo.
Bolševici hlásí, že u nás doma je to tak jak v Rusku. Nemůžeme si představiti, že by náš krásný sen měl býti zničen bolševismem. Za to jsme nebojovali, neplatili těžké oběti. Silně nás tato nejistota, že nevíme jaké jsou doma poměry, znepokojuje.
Tak hoši z Francie budou brzo doma! Náš dvaadvacátý odchází z Paříže. Ti mají jistě radost. A my? My musíme zde ještě býti.
Chodíváme na cvičení. Cvičí se za českých povelů.
Přijel sem náš ministr národní obrany gen. M. Štefanik. Byly na nádraží čestné stráže. Ministr je nemocen a velice sláb. I jeho řeč musel přečísti gen. Syrový. Zněla takto:
Vojáci československé republiky!
Přicházím k vám jako bratr, který stál u kolébky našeho vojska a chci až do posledního okamžiku sdíleti jeho osud.
Přicházím k vám jako člen československé vlády vůlí osvobozeného národa jmenovaný ministrem národní obrany. Česká vláda chce takto
119