Ke 3. hodině opouštíme město. S námi táhne mnoho civilního obyvatelstva. Ve vesnici Stolbišči házel po nás nepřátelský letčík bomby. Naše rota umístěna ve vesnici Smolenikovo.
Jelen Josef převeden v obrněný vlak.
K večeru odcházíme do vesnice Tongači (22 v.).
Za soumraku odebíráme se do nedalekého (8 v.) Tatarského Saralu.
V okolních vesnicích ubytované vojsko chodí na cvičení, doučuje se. Jak to na nás trapně působí. Ustupuje se a při tom se musí cvičit vojsko.
Vykoupali jsme se v tatarských rodinných baních, které jsou postaveny téměř u každé chaty v zahradě. Odpoledne jsme dostávali prádlo a oděv.
Po obědě odcházíme do přístavu Epančino, ležícího na Kamě, kdež čekáme nalodění. V přístavě kupí se ještě sta a sta různých povozek. Na obzoru objevily se nepřátelské lodě a obstřelují přístav. Ruští bezradně a bezúčelně se namáhají s naloďováním. Mnohdy nakládají bezcenné věci a cenné jistě budou muset na břehu zanechat. Při rozdělaných ohníčkách čekáme marně na nalodění. Spustil se prudký lijavec, před nímž jsme se ukryli ve stáji. Jdeme na břeh. Loď již po několikáté přijíždí ke břehu, vráží do barže (která slouží za přístav) až všechno praští a opět vyjíždí na řeku. Buďto nechce anebo skutečně nemůže přistáti. Hoši chtějí po ní střílet.
Konečně přišlo, že máme jíti výše, že nás převezou. Dočkali jsme se a brzy na to byli jsme na Lapšíně. Z Karamzínu jsme byli přestěhováni. Byli asi 3 hodiny s půlnoci.
Na obranu Kamy nebylo ani pomýšlení. Ruští vojíni hromadně desertovali. Z té velké armády, která počala ustupovati, zůstalo všech asi 1.500 vojínů a to u artilerie. Pěchoty vidět nebylo.
Na Lapšíně všechno přeházeno. Béřeme si své věci, kdo chce, může si vzíti prádlo a oděv. Nikdo se však nechce s ničím zbytečným táhnout. Nedopili jsme ani čaj a již pokračujeme v další cestě.
Cesta je bažinatá, klikatá. Okolí s hojnými skupinami
100