Středu dařilo se lépe, rovněž i naši rotě na pravém křídle. Zde nechali jsme si protivníka přiblížiti a potom silným ohněm a protiútokem přinutiti k útěku. Při čemž 1. četa vyběhla v před a tak střílela v bok protivníka.
Při dalším našem postupu nepřítel kladl malý odpor, a to jen chvílemi. Pes nastupoval s námi pěkně v linii. Když jsme se zastavili, čekal i on. Při střelbě, když mu kuličky bzučely kol uší, vypiat ku předu, s čenichem nataženým a s ušima vzpřímenýma větřil nepřítele. Tito psi bývali nejvěrnější naši druzi, konali službu s námi, stávali na zástavách, byli často raněni a prodělávali všechny svízele vojenského života.
Došli jsme až na hřeben, kde vzaty 4 kulomety, 2 okopová děla a telefonní drát. Naše křídlo musí zde čekati, dokud levé nevyrovná frontu. Je pozadu a není s ním spojení.
Škoda, že zde není již naše baterie. Přímo pod našimi nohami ujíždí nepřátelský train a dělostřelectvo.
Po nějaké době přichází zpráva, že vyjíždí proti nám pancéřový automobil. Na silnici připraveny již naše kulomety a my ukrýváme se do obilí za dělostřelecké silné palby. Pěkně nás z vyššího kopce, kde mají svoji baterii, vidí, jak zde u silnice jsme rozloženi. Automobil nebyl pravý pancéřový. Proto, když po něm spustily naše kulomety, ujel ke svým.
Stahujeme se na silnici a zde skrýváme se za vysokým břehem, abychom nedávali cíl nepřátelské baterii, která stále bije.
Ponechána zde jen část našeho vojska a naše rota se vrací za šera do vesnice.
Jsme s vítězstvím spokojeni. Odrazili jsme dva latyšské pluky, které proti nám nastupovaly.
A přece jsou to dobří vojáci! Jediné, co nás mrzí, je to, že nám ujeli s děly. I oboz jejich mohl býti náš, kdyby dělostřelci naši byli rychleji podjeli. Zlobili jsme se na ně.
Večer jde rota z vesnice znova na posici. Musíme prozatím udržet front, dokud nepřijde pomoc, abychom mohli úkol svůj splniti. Máme vzíti Svjažsk a Romanovský most. Pak budeme míti pokoj. Přijdeme na oddych do Kazaně.
Naše posice se táhne při silnici a na okraji přiléhajícího
93