české, ale každý ctitel Gambria se ho s chutí napije. Tou dobou bývá v lávce nejživěji. A lávkař ten drahocenný nápoj měří opatrně jako v lékárně. Často prodává se pouze na lístky, aby se dostalo na všechny lačnící. Prodává se i "klobása", ale musí se umět dobře počítat, aby služné stačilo. Různé nutné potřeby, divadlo, národní měsíční daň, půjčka a tak zbývá tak jednou, dvakrát na 1/4 funtu "klobásy".
[1] Příkaz 26ho Listopadu 1917 roku po 1. praporu.
Bratři! Dnes slavíme svátek velikého mučedníka sv. Jiří, patrona chrabrých. V celém ohromném Rusku jest jenom nepatrné procento pluků, které mají tak veliké právo slavit tento den, jako pluk náš. Jest náš pluk hrdiným ze samých hrdiných. Ono právo k oslavě bylo koupeno draze, bylo zaplaceno krví našich bratří, kterým nebylo osudem přáno dočkati se v kruhu milých druhů slavnosti chrabrých. Vzpomeňme dnes bratří těch, kteří v 14., 15. a 16tém roce vykrváceli, aby upevnili naši půdu, na niž stojí nyní náš korpus. Vzpomeňme hrdinů Zborova. Jich těla tlí dnes šestý měsíc v mohylách okolo Zborova. Nám nedopřáno položit dnes věnce na rov těch, kteří smrtí zpečetili svůj čistý zápal vlastenecký. Vzpomeňme i těch, kteří s křišťálovým srdcem Čecha skončili daleko kdesi v Asii a na Murmaňské dráze aniž jim dána byla možnost přijíti mezi nás. Vzpomeňme Dobrudže, Balkánu, Francie a mlčky předkloňme se před vzpomínkou na naše mrtvé hrdiny. Jim paměť věčná!
No vzpomínka ta nechť posílí svaté nadšení za naši věc. Nechť upevní se znovu právě dnes svátek hrdinů v nás každém cit lásky k vlasti a pocit hluboké nenávisti k jejím otrokářům.
Budiž nám dnešní vzpomínka novým znakem bratrské lásky a obětavosti na jejichž křídlech dospějeme v brzku vytčeného cíle. Na zdar!
Velitel 1ho praporu poručík Múller.
Na národní půjčku upsali všichni nejméně 10R. Splácí se měsíčně po 1,80R.
Dovolené jsou zrušeny. Každý uznává toho správnost. Přichází se zbytečně do konfliktu.
S obyvatelstvem rádi a často si "pobalákáme". Vypravují jak si nás představovali, jak se "gulalo" před vojnou za zlatého carství vodky, o ničivých požárech apod. Národnostního cítění u nich málo, jsou egoisti, chtějí se mít dobře. Rádi chodí do divadla s našemi "moskaly", hlavně "dámy".
Divadlo pyšně se dívá a bývalá sýpka "poměščikova" cítí se vznešenější. Dalo to však shánění! Vše z bříz i podlaha (prken nebylo) je z břízek a na tom pokladené drny. V průčelí po stranách upleteny stěny z rákosí (na způsob rohožek). Slušně vzhledu dodává břízová bělokurá ozdoba. Opona je z paletek.
Hraje se i 2x týdně. Dávána též premiera od prap. Šešína: Prsten štěstí. První překvapující mrazy svou tuhostí se zmírnily a zima bude úplně mírná. Avšak chaty přece jsou oblečeny v teplé kožichy z rákosí a slámy, jen okénka prokukují jak těkavé malé oči.
Včera přišel rozkaz o přestěhování se do Staro Konstantinova. Dnes o 7. hod. ráno odcházíme. Dorazili jsme do Macievič. Rotná hudba po našem rozmístění hned hraje. Děvčata veselá, ráda se baví. Na cestě čekal na nás plukovník. Připomenul nám naše povinnosti, chování a zásady českého dobrovolce a varoval před konflikty. Měli jsme změniti 3 prapor u štábu armády. Z Macievič jsme odvoláni zpět a 2. XII. opět doma.
Vyšlo první číslo rotného časopisu "Vlastní silou" s humoristickou přílohou "Švanda Dudák". První číslo po delší přípravě (nebylo papíru, barev apod.) s námahou vydáno. Bratři kromě jednotlivců věnovali malou účast. Teprve později, kdo mohl, přispěl. Časopis měl vystihnouti život v rotě, uveřejňovati vzpomínky na rozvědky, boje a p. Vydána pouze 3 čísla, čtvrté připravené nedokončeno.
Kuchyň naše umístěná na dvorku byla také připravena na zimu. Postavili jsme nad ní z rákosí střechu i stěny. Rákosí hojně rostlo na bažinaté půdě u říčky. Chodili jsme na ně ozbrojeni srpy a pozorně po vyvýšených trsech jsme popocházeli k mocnějšímu rákosí. Neradi bychom si byli nabrali do bot dotěrnou, všetečnou vodu, aby pak čvachtáním dala příležitost ostatním bratrům ke vtipům. Vázali jsme rákosí do válců. A hlavní materiál ke stavbě byl
22
[1] - vsuvka je v originále deníku na str. 25 a
26
[2] - odkaz na str. 23