beznadějnějších poměrů než my.
Viděli jsme Mamontova, který řídil soud (pravil: "První československý polní soud") pro rozebrání lékárny ve městě. Konal se před kostelem. Vše ustaveno tak, aby soud mocně na ostatní působil. Utvořen kordon. Mamontov mluvil česky a ačkoliv to mělo "ránu", přece to bylo milé. Sám vystupoval divadelně, měl samé fraze. Že jest Rus, zapřel: "Jsem syn českého státu". Byl žurnalista a znal české dějiny (hlavně dobu Husovu - Žižkovu) a to imponovalo. "Já vás přivedu domů k tatýkovi Masarykovi." Při souzení neúprosný, ale po rozsudku trest zmírnil ve výprask. Naše nadšení k němu povážlivě schladlo. Měli jsme ho dosud rádi, ale jen již něco se nám na něm líbilo.
Oddych. Mezi námi kolují zprávy, že půjdeme do týlu. Obědy jsou skrovné, chleba se nedostává. Vše zničeno anebo odveženo. Někdy dostaneme s ohledu, že jsme Češi. Kdo byl trpělivý, nebo donutil ho kručící žaludek stál v "očeredi" před pekařem. Věčně přešlapoval než jeho vytrvalost odměnili bulkou dosti drahou. Pochoutka byla, komu podařilo se vykopati několik keříků brambor a připraviti je s konservou.
Před důstojnickým "sobráním" hrávala naše hudba, kamž jsme chodili poslouchati.
Městem zatím projíždělo zachráněné ruské vozatajstvo.
Zprávy byly pravdivé. Jdeme do tylu. Dráhou nemožno, není vagonů. Všechny jsou upotřebeny na evakuaci pohraničních míst. Musíme tedy pěšky. O 4.hodině opouštíme Podvoločisko a přes Voločisko do Kupelu (32 versty). Cestou chvílemi hrála hudba. Chleba málo - těžko k dostání.
Noc byla deštivá. Za pošmourného jitra o 8 hodině odcházíme. Cestou důkladný liják nás promočil. Studené proudy vody zdají se nám příjemné. Jen to protivné obtížné smýkání se noh ve vazké rozmoklé půdě. Utrmácení o 5 hod. jsme na místě - ve Slobodce. Ušli jsme 28 verst, ale každý cítil nejméně "sorok" v nohách. Proto po chudém obědě brzy uléháme.
Opustili jsme Austrii. Nyní již druhou noc spíme v poetické Ukrajině. Kraj krásný, tak často opěvovaný, úrodný a bohatý, s upřímným, srdečným obyvatelstvem. Ale nemají míti to rozkošné bláto, jak nás zlobí, a ty nestejné versty s hákem,
6